Do Evropy se řítí finanční krize a žádný ambiciózní politik jí nechce bezmocně přihlížet. Přišel čas předvést se v rolích odvážných, akčních, dynamických krizových manažerů, kteří vědí, jak si v rozbouřené ekonomice poradit. Přitom bohužel hrozí, že ve snaze po rychlé akci neodolají přehnaným zásahům - po bezbřehé benevolenci světa financí naordinují tvrdou regulaci.
Britský premiér Gordon Brown sezval na "krizový summit" šéfy čtyř největších ekonomik. Do Londýna vezou důkazy, že problémy už k nim dorazily. Žádná velká dohoda, která by dala jasnější pravidla hrám na finančních trzích, se ale čekat nedá. Cíl je stejný: větší stabilita. Cesty, jak se k ní dostat, se však výrazně rozcházejí. Tak, jako tradičně bývají jiné pohledy na ekonomiku z Londýna a Paříže.
Ďábelsky rychlý byznys
Dá se čekat, že při debatě o průhlednějších financích uvízne Evropa podobně jako při nekonečném vyjednávání o energetické bezpečnosti. Politici diskutují a hádají se o společných plánech a dravci z Gazpromu mezitím jednají a utahují kolem nich smyčku.
Ve financích se můžeme dočkat podobného scénáře. V přímém přenosu teď vidíme, jak je globální ekonomika ďábelsky rychlá a politici klopýtají v závěsu. Ti nejchytřejší a nejrychlejší hráči jsou v byznysu. Ti, kdo by jim měli dávat pravidla, nestíhají. Evropští lídři přitom potřebují přesvědčivou akci pro domácí publikum.
Gordon Brown, který si léta budoval pověst brilantního kormidelníka ekonomiky, teď vede Británii do nejhorších časů za posledních patnáct let. Britové uvěřili v sílu hypoték a života na dluh skoro stejně jako Američané. Už skoro zapomněli, jak vypadá nezaměstnanost. Od viktoriánských časů nezažili útok vkladatelů na úspory v bance, do nějž se v září dostal Northern Rock.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy čelí skandálu v Société Générale, kterou její makléř Jérôme Kerviele připravil gamblerskými obchody o 4,9 miliardy eur, a další dvě v amerických hypotékách. Ještě horší zprávou je, že Francouzi věří ekonomice nejméně od roku 1987. I německá kancléřka Angela Merkelová má doma banky, které utržily velké rány z amerických hypoték. Italský premiér Roman Prodi už na rozdíl od svých partnerů u londýnské večeře nemá co ztratit. Sám je v demisi a italská ekonomika na tom byla bídně už dávno předtím, než se americká finanční krize roztočila.
Éra morálního kapitalismu
Ve světových financích už dávno neplatí hranice. Teď je to ve společném osudu ztrát z Ameriky vidět jasněji než kdy jindy. I nová jasnější regulace a průhlednost zabere jen, bude-li sladěná.
Tady se ale společná řeč bude hledat dlouho a těžko. Sarkozy rozčílený skandálem v domovské Société Générale už tvrdí, že je třeba rychle skoncovat s "trhy postavenými na hlavu". Káže o "morálním kapitalismu". O hráčích na finančních trzích mluví výhradně jako o spekulantech. "Jsem pro kapitalismus, který dává přednost podnikatelům před spekulanty".
Jaký je rozdíl mezi finančníkem a spekulantem? Každý bankéř investuje s tím, že vydělá - na vzestupech a pádech měn, akcií, dluhopisů, na hypotéce nebo kreditní kartě. Spekuluje.
Jak se pozná spekulant
Sarkozyho slova mírně děsí Gordona Browna. Británii totiž živí hlavně londýnské City, kde bankám a fondům z celého světa vydělávají miliardy finančníci - spekulanti. Právě v jejich matematických mozcích se zrodila řada důmyslných finančních produktů, přes něž se teď šíří krize po světě. Británie posledních let prosperovala hlavně díky nim.
Extrémní jízda brzda plyn je vždy nebezpečná. Odpovědí-li politici na krizi přehnanou regulací, zaseknou světovou ekonomiku na roky. Krize může poškodit svět hned dvakrát, pokud na ni politici odpovědí přehnaně. Přinutit banky, aby byly co nejprůhlednější a dávaly o sobě co nejvíc informací, je rozumné poučení z příběhu o amerických hypotékách. Nutit je vzdát se riskantních obchodů je jistota, že po krizi přijdou roky velmi slabého vzestupu životní úrovně.
