Debata o přijetí eura opět nabrala na intenzitě. Zejména kvůli skokovému zhodnocení koruny, které může způsobit citelné oslabení našeho hospodářského růstu.

Rozhodnutí o termínu, v němž zavedeme euro, bude rozhodnutím politickým - jako jím ostatně byl i vznik jednotné měny před deseti lety. Ekonomové však mají celou řadu ukazatelů, které mohou politikům mnoho naznačit o ekonomických výhodách, ale i rizicích spojených s takovým krokem.

Rychlé přijetí rizika nesníží


Skutečnost, že ukazatelů je mnoho, znamená, že rozhodování o vstupu národní ekonomiky do měnové unie - a o jeho načasování - by mělo být vícekriteriální.

Odborná debata o zavedení eura by se tak neměla omezovat jen na rámec pouhého splnění pěti maastrichtských kritérií. Měla by spočívat v širší ekonomické diskusi o úrovni konvergenčního procesu české ekonomiky, stupni její sladěnosti s eurozónou, schopnosti domácího hospodářství čelit ekonomickým šokům v rámci měnové unie atd.

Ekonomové jsou si těchto ukazatelů, jevů a souvislostí dobře vědomi. Politikům by proto nikdy nedoporučili pouze krátkodobé splnění maastrichtských kritérií, následované rychlým zavedením eura. Naopak upozorňují, že předčasný vstup do eurozóny by naši ekonomiku významně ohrozil v podobě inflačních tlaků a ztráty možnosti tlumit vlastní měnovou politikou makroekonomické šoky v situaci, kdy tuto roli nejsou schopny převzít veřejné finance. Ty totiž s ohledem na hospodářský cyklus a očekávaný demografický vývoj stále neprokazují dlouhodobou udržitelnost.

Zastánci rychlého přijetí eura často argumentují, že Česko může oddalováním přijetí eura ztratit pozici příjemce zahraničního kapitálu. A začít být vystaveno nadměrnému kurzovému a následně i makroekonomickému riziku.

Porovnáme-li však současnou situaci zemí, které euro ještě nezavedly, se zeměmi, které je již mají, je nutné objektivně přiznat, že samotné zavedení eura automaticky makroekonomická rizika nesnižuje. Naopak u zemí eurozóny, které dlouhodobě mají vyšší inflaci (Španělsko, Portugalsko, Itálie), nízké či dokonce záporné reálné úrokové sazby významně zvyšují riziko bublin na jejich finančních trzích. A dochází u nich k nadměrnému zadlužení ekonomik v zahraničí.

Euro exportéry nespasí


Ani exportéři nemohou očekávat, že je euro spasí. Dnes tvrdí, že neustálé posilování koruny je poškozuje, protože ceny jejich vyvážené produkce vyjádřené v domácí měně klesají.

Pokud však srovnáme jejich situaci se situací vývozců v zemi, kde sice nedochází k posílení nominálního kurzu, ale je v ní vyšší inflace (tj. země k přiblížení rozdílných cenových hladin využívá tzv. inflační kanál konvergence), zjistíme, že si exportéři nikterak nepolepší.

V zemi s inflačním kanálem cenové konvergence sice nedochází k systematickému posilování nominálního kurzu, avšak všechny ceny vstupů v této zemi rostou rychleji než v zemi, která si zvolila kurzový kanál konvergence. A platí, že rostou právě o tolik procent v průměru rychleji, o kolik procent je zde vyšší inflace. Takže ceny všech vstupů i práce jsou každý rok zvýšeny o příslušné procento, zatímco cena výstupů (exportovaných statků) se nemění.

Proto nelze říci, že by exportéři v zemích bez posilujícího kurzu byli zvýhodněni. Naopak lze tvrdit, že samostatná domácí měnová politika dokáže potřeby domácích exportérů zohlednit lépe než politika Evropské centrální banky, která musí zohledňovat situaci exportérů v celé eurozóně.

Současná politika ČNB je toho velmi dobrým příkladem. Při rozhodování o nastavení úrokových sazeb pečlivě sleduje celkové měnové podmínky odrážející nejenom výši reálných úrokových sazeb ve vztahu k fázi hospodářského cyklu ekonomiky, ale i výši reálného měnového kurzu ve vztahu k vývoji jeho dlouhodobé rovnovážné úrovni.

Pozor na politické cíle


Debata o zavedení eura by primárně měla být debatou ekonomickou, která je postavena na ekonomických argumentech. Je nešťastné, že postoj k zavedení eura se příliš často politizuje - a je jedno, jestli v pozadí stojí skupiny exportérů či přímo celé politické strany.

Odborné ekonomické argumenty u těchto skupin bohužel často hrají vedlejší roli. Chci věřit, že další veřejné debaty o euru budou postaveny na ekonomických argumentech a že zavedení eura se nestane pouhým nástrojem k naplnění nějakého politického cíle - třeba větší unifikace Evropy. To by bylo nešťastné.

Autor je členem bankovní rady ČNB