Ve středu, po dvanáctileté práci v bankovní radě ČNB opouští prestižní křeslo viceguvernéra. Luděk Niedermayer, služebně nejstarší centrální bankéř, ještě v centrále na pražských Příkopech pobude do konce března. »Mám zde ještě nějaké úkoly, které jsem slíbil splnit. Ale jinak se těším, že si odpočinu a budu se moci nějaký čas věnovat manželce a svým malým dětem,« říká v exkluzivním rozhovoru pro Hospodářské noviny.
HN: Co Vám dala dvanáctiletá práce v bankovní radě ČNB?
Práce ve vrcholovém orgánu centrání banky pro mě byla nesmírně zajímavá. Měl jsem to štěstí, že jsem tam byl v době hospodářské transformace. Bylo to z ekonomického hlediska sice nejednoduché, ale velmi vzrušující, řekl bych unikátní období.
HN: Vzpomínáte si na nějaké napínavé okamžiky, které zažívala bankovní rada?
Určitě. Pro centrální banku byly vždy komplikované případy nestability bankovního sektoru, kdy musela pod velkým časovým stresem přijímat určitá rozhodnutí. Jednoduchý nebyl rok 1997, kdy se koruna dostala pod tlak a my jsme tehdy považovali za vhodné ji stabilizovat. Bylo to velice stresující období, z něhož jsme podle mého názoru vyšli celkem příznivě.
V posledních letech byla práce bankovní rady klidnější, ale to neznamená, že jednodušší. V mnohých případech není snadné odhadnout, kam se zatočí ekonomický vývoj. Také nyní je situace velmi zajímavá.
HN: Myslíte si, že se bankovní rada někdy dopustila, řekněme, nějakého přehmatu, že špatně odhadla situaci?
Když se díváte na většinu rozhodnutí institucí, jako je centrální banka, tak vždycky ex post je její rozhodnutí suboptimální, nebo se někdy dokonce ukáže jako nesprávné. Prostě proto, že se stane něco, co se buď nečekalo, nebo dokonce nedalo očekávat.
To, co bych považoval za chybu je, kdyby se nám nepodařilo adekvátně analyzovat informace, které byly dostupné. Já si myslím, že v oblasti měnové politiky v posledních letech k tomu v zásadě nedošlo. Řekl bych, že jsme vždycky při dané informační množině docházeli celkem k rozumným závěrům. Čili, neřekl bych, že v poslední době v oblasti měnové politiky došlo k takovémuto pochybení.
HN. Nepociťoval jste někdy, že by na radu tlačil někdo z politiků, či se jí snažil "radit"?
Ne. Samozřejmě, když člověk sleduje, co se děje, je mu jasné, jaké rozhodnutí by politici přivítali, aniž by se to vyřklo. To je prostě součást práce a myslím si, že člověk musí být vůči tomu imunní. Ale není zase dobré se vůči tomu vymezovat tím způsobem, že já to nemohu udělat, protože oni to čekají, nebo oni to chtějí. To se pak dostáváte na druhou stranu nezávislosti.
Je tedy dobré mít v hlavě, že samozřejmě politici mají nějakou agendu, mají nějaký časový horizont, se kterým pracují, ale je třeba se od toho při rozhodování oprostit. Nerespektovat to, ale ani se nesnažit dělat nějaké naschvály.
HN: Koruna je nyní tou nejvíce posilující měnou světa. Co byste jí popřál do budoucna?
Ve světě posiluje nejenom koruna, ale i mnohé další měny, zejména těch menších zemí. Za tím může být rozumná a správná historka – že to jsou ty země, které prosperují a mají konkurenční výhody.
Když se podíváte na Česko s více než šestiprocentním růstem a makroekonomickou stabilitou, tak si můžete říci: fajn, to je země, jejíž měna by mohla posilovat. Ale nemůžete si to říkat každý den a každý den chtít vidět korunu o 50 haléřů silnější. To bychom za chvíli opravdu byli ti úplně nejsilnější na světě, ale zato by se tedy nedalo nic vyrábět, nedalo by se podnikat.
To, že koruna dlouhodobě posiluje, je určitě dobrá zpráva. Pomohla nám k nízké inflaci, zvyknout si na nízké úroky a také rychleji dohánět rozvinuté země. Ale vždycky je to otázka míry.
Když se v minulosti kurz utrhl na jednu stranu, tak později korigoval. Většina ekonomů se domnívá, že koruna posílila opravdu hodně rychle, a proto stojíme před nějakou korekcí. Uvidíme, zda budou mít pravdu a jak rychle ke korekci dojde. Zároveň si musíme uvědomit, že v ekonomice jsou důležité reálné proměnné, nikoli nominální. Koruna může posilovat přesně tak, aby se ekonomika udržovala na svém potenciálu, abychom měli rychlý růst. Ale to není jediný scénář. Může se stát, že měna zůstane silnou a ekonomika se jí musí přizpůsobit – tím, že dojde k rychlejší restrukturalizaci, z trhu se vytlačí výroby s nízkou přidanu hodnotou.
HN: Do Česka zavítal strašák inflace. Domníváte se, že zmizí ještě letos?
Inflace není jen náš problém. Drahá paliva a potraviny působí na všechny ekonomiky. V Česku navíc nastaly změny státem určovaných cen, DPH, poplatky ve zdravotnictví apod. Zdá se být velice pravděpodobné, že posledně uvedené faktory odeznějí. A nezdá se mi možné, aby také ceny potravin a energie pokračovaly v takovém rychlém růstu. Hlavní otázka, kterou si kladou centrální banky, je, do jaké míry se tento šok přelije do ostatních cen, například přes pracovní trh.
Ale pokud dojde k určitému zpomalení tempa ekonomického růstu – a zřejmě ano – pak se riziko sekundárních dopadů snižuje. Čili, o tom, že inflace přesahující sedm procent, je výjimečný jev, který velmi rychle odezní, nemám pochyb.
HN: Mohou centrální banky za dané situace vůbec účinněji čelit inflaci?
Samozřejmě, zpřísněním měnové politiky je možné opravdu přibrzdit poptávku, a tím i ekonomický růst. O tom není pochyb, ale vždycky je otázka, kdy tento nástroj použít. V předcházejících letech si všichni byli vědomi toho, že měnová politika je v mnoha zemích hodně uvolněná, že vytváří prostor například pro inflaci. Ale byla to doba, kdy spotřebitelské ceny rostly velmi pomalu, a potom je opravdu těžké hledat mandát pro výrazné zpřísnění měnové politiky.
HN: Také USA dlouho držely úrokové sazby nízko. Dnes se Alanu Greenspanovi vytýká, že příčiny současné krize jsou právě v jeho příliš uvolněné měnové politice. Co o tom soudíte?
Ano, to se nyní jako argument používá, ale je pravda, že Spojené státy v minulých letech přes velmi rychlý růst neměly problém s inflací. Proto analogie s Českem zas tolik nekulhá. Jistě, zdá se, že naše úrokové sazby v minulých letech byly nízké, což má nějaké důsledky. Je to vidět třeba na rostoucím zadlužení domácností, či stavebním boomu taženém hypotékami.
V Americe se to samozřejmě odehrálo v mnohem větším rozsahu, ale inflace se zdála být pod kontrolou. Čili, je obtížné hledat mandát pro výrazné zvýšení úrokových sazeb, které by zbrzdilo například rychlý růst cen na trhu nemovitostí.
HN: Jaká je podle Vás pravděpodobnost toho, že v USA propukne recese?
Když se podíváte například na stavebnictví a trh nemovitostí, tak nepochybně vidíme pokles a zřejmě bude nějakou dobu trvat, než se opět vrátí k růstu. Pod silným tlakem je také finanční sektor. Ale to je jen část ekonomiky. Nezdá se, že by ostatní sektory v USA by byly ve velkém problému. Letos se očekává růst amerického HDP kolem jednoho procenta, či mírně nad jedním procentem, což bych úplně jako recesi nehodnotil.
Kdyby v USA došlo ke snížení spotřeby domácností, pak by to bylo jenom to, po čem makroekonomové volají dobrých deset let. Varují, že růst zadluženosti amerických domácností a s tím související deficit běžného účtu jsou neudržitelné a budou vyžadovat korekci.
HN: Američané se rychle zadlužují, rovněž tak Britové, zatímco Němci jsou obezřetnější. A co Češi?
Zmínil jste Ameriku a Německo, což jsou možná ty správné extrémy. Důvěra spotřebitelů v Německu je zřejmě jedna z nejkřehčích v zemích, které sledujeme. Tamní ekonomika prošla obdivuhodnou restrukturalizací a je ve velmi dobré formě. Přesto ale stačí destabilizace někde ve světě nebo v nějakém sektoru a německé domácnosti se chovají velice defenzivně.
Proti tomu stojí americká ekonomika, kde ale také došlo k určité změně v chování domácností. Jsou obezřetnější, ale z našeho pohledu stále konzumují mnoho.
Pokud jde o Česko: Zhruba třicetiprocentní růst zadlužování je samozřejmě vysoký, ale uvědomte si, že když začínáte z nízké výchozí úrovně, tak se mnohem snadněji dosahuje vysokých přírůstků.
Já stále nevidím velký makroekonomický problém vyplývající ze zadlužení domácností. Je tam samozřejmě problém mikroekonomický, kdy se určitě řada lidí zadlužuje kvůli špatným věcem a ve špatnou dobu, nebo se zadlužuje nadměrně. To se může stát spíše v případě dlouhodobých hypoték. Lidé kolem třicítky u nás často mívají větší ambice, pokud jde o bydlení, než by se dalo čekat. Domácnost pak zamíří do příliš drahé nemovitosti a hodně se zadluží a když dojde k nějakému výpadku příjmů, může nastat dramatická situace. Ale to hovoříme o problémech konkrétních dlužníků.
HN: Slovensko zřejmě příští rok zavede euro. Nemyslíte si – jako někteří ekonomové, že se poněkud ukvapilo?
Bilance přínosů a rizik plynoucích ze zavedení eura je pro každou zemi trochu jiná. Stejně tak, jako nesedí srovnání struktury české ekonomiky s britskou nebo švédskou, stejně platí, že Slovensko není Česká republika. Jeho ekonomika je ve srovnání s námi poloviční. Na Slovensku si zřejmě vyhodnotili dvě věci: jejich ekonomika se orientuje čím dále tím více směrem k Evopě. Dominance automobilek a elektronického průmyslu je na Slovensku ještě výraznější než u nás – z hlediska podílu na celkové produkci.
Druhá věc, ke které na Slovensko zřejmě přihlíželi, je, volatilita, kolísání finančního trhu, je něco, s čím musí malá země žít a není to pro ni příznačné.
Takže slovenské rozhodnutí o přijetí eura z hlediska velikosti ekonomiky a její struktury považuji za optimální. Samozřejmě obnáší také rizika, určité problémy. Není pochyb, že na Slovensku – stejně jako všude jinde po zavedení eura – se zvedne hladina inflace. Uvidíme, za jak dlouho opadne a nakolik ekonomiku rozhodí.
