Je to naděje Evropy i Iráku. Evropa díky němu může omezit svoji ropnou závislost na Rusku a Irák se zase dostane k bohatství a prosperitě. Turecký přístav Ceyhan, kde se spojuje jediný ropovod vedoucí z Kaspiku mimo ruské území s rourou přivádějící ropu ze severního Iráku, na to ale na první pohled nevypadá. Z lesa ční špička minaretu a mezi dvěma několikasetmetrovými moly je u krásně modrého moře pláž s rekreačními chatkami. U jednoho z mol se s vrzáním líně kýve opuštěný tanker. Ale zdání klame.
"Tahle loď pluje do Spojených států a právě nakládá 600 tisíc barelů ropy. Většina, 60 procent naší ropy, ale míří do Evropy, hlavně do Itálie," říká pracovník firmy BIL pracující v terminálu postaveném asi 40 kilometrů od původního starého přístavu Ceyhan na břehu Středozemního moře. "Za den tu můžeme natočit do lodí až milion barelů," říká v řídicí věži na začátku mola. Kapacita přístavu Ceyhan může pokrýt asi procento celosvětové spotřeby ropy.
Do tankerů proudí samospádem ropa ze sedmi obřích kruhových cisteren - každá má kapacitu milion barelů - postavených na nedalekém kopci. Její původ se ale nelíbí Rusku a části ochránců lidských práv. Je totiž z Ázerbájdžánu, teče zcela mimo ruskou kontrolu a může konkurovat ruské surovině z ropovodu Družba, na níž je závislá i Česká republika. Pochází tedy ze země, v níž vládne zkorumpovaný diktátorský režim.
Rusko protestovalo proti tomu, že ropovod vedoucí z Baku přes Tbilisi do Ceyhanu, druhý nejdelší na světě po ruském ropovodu Družba, obchází jeho území. Ztratilo tak výhradní kontrolu nad vývozem ropy z Kaspického moře.
Přitom na jeho dně údajně leží tolik ropy jako v Mexiku. Ropu z Ceyhanu lze navíc snadno dopravit přes Středozemní moře na Jadran a odtud může proudit i do střední Evropy. Trubka z Baku se tak rázem stává možným konkurentem ropovodu Družba vedoucího z Ruska přes Ukrajinu do Evropy, z něhož odebírají surovinu východní země Evropské unie. Ceyhan by mohl nahradit zhruba polovinu ropy z Družby. To se pochopitelně Rusku nelíbí. Plánuje proto vlastní konkurenční projekt ropovodů z Kaspiku, snazší a levnější severní cestou. Ten by mohl ropovod Ceyhan-Baku, jehož výstavba stála okolo 3,6 miliardy dolarů, ekonomicky zadusit.
"Jak to bude dál s konkurencí z Ruska, nevím. Zatím jsme ještě v červených číslech, ale každý měsíc nakládáme víc a víc tankerů," říká Salih Pasoglu, šéf turecké státní firmy Botas International Limited provozující terminál Ceyhan. "Plné kapacity dosáhne ropovod teprve za několik měsíců," vysvětluje. Ropovod začal fungovat loni v létě, a navíc jsou tu smlouvy o možných dalších dodávkách ropy nejen z Ázerbájdžánu, ale i ze sousedního Kazachstánu. Přímé odpovědi na dotazy ohledně ruských politických tlaků na jeho společnost se diplomaticky vyhýbá: "My Turci máme dobré vztahy se všemi - Rusy, Američany, Evropany i s Íránem."
Turecká vláda nepřijde v projektu zkrátka. Vybírá totiž daň 20 amerických centů z každého barelu ropy proteklého Ceyhanem. To znamená desítky milionů dolarů za rok. Na mnohem víc si ale přijde ázerbájdžánský partner v projektu - ropná společnost Socar, řízená příbuznými tamního prezidenta Alijeva.
Turecká vláda ale hlavně oceňuje, že ázerbájdžánská ropa už necestuje loděmi na západ přes Černé moře a přes Bospor. V Istanbulu se totiž míjejí trajekty a tankery doslova o desítky metrů, lodě projíždějí i těsně u břehu a suchozemci to připomíná přecpanou dálnici plnou riskujících řidičů.
Proti Kurdům a zlodějům
Jenže ropovodu z Baku hrozí zase jiná nebezpečí. Od přírody i od lidí. Ropovod je veden přes Ázerbájdžán, Gruzii a Turecko zónou častých zemětřesení. A také zónou politických otřesů. Ázerbájdžán je dosud v téměř válečném stavu s Arménií a v Turecku bojují kurdští separatisté proti vládě. Není náhodou, že při prohlídce areálu v Ceyhanu návštěvníka neustále zpovzdálí sleduje místní ochranka a sem tam se mihne i turecký voják.
Nebezpečí není jen teoretické. Na konci května byla podle tureckého tisku v nedaleké Adaně zadržena podezřelá žena. Na sobě měla pás s 11 kilogramy plastické výbušniny a dva ruční granáty. Údajně šlo o příznivkyni separatistické Kurdské strany pracujících.
V Ceyhanu navíc ústí i ropovod z Iráku ohrožovaný iráckými povstalci. Může jím téct ze severoiráckých polí přes milion barelů ropy denně. Přitom současná produkce celého Iráku je kvůli sabotážím jen 1,9 milionu barelů. "Momentálně je ale mimo provoz kvůli nestabilním podmínkám na irácké straně," vysvětluje prezident Botasu Salih Pasaoglu. Za "nestabilními podmínkami" se skrývají sabotáže i obyčejná zlodějna. V posledních měsících se totiž v Iráku kromě nafty či benzinu začaly navrtávat trubky i kvůli surové ropě.
Argument pro vstup do EU?
"Turecko je energetický most mezi západem a východem" a "cestou k diverzifikaci evropské energetiky," chválil včera Turky evropský komisař pro energetiku Andris Piebalgs na konferenci o energetické politice Turecka a EU. Ocenil jmenovitě i ceyhanský ropovod. Turci jsou si přitom vědomi své důležitosti jako energetické křižovatky jak pro cesty ropy a plynu z Kaspiku, tak i z oblasti Blízkého východu do Evropy. Odpovědi na otázku, zda toho využijí při svém jednání o vstupu do EU, se však vyhýbají.
Pouze turecký ministr energetiky a přírodních zdrojů Hilmi Güller naznačil, že chce vybalancovat zájmy EU a Turecka a rád by viděl po vstupu země do EU některá přechodná období. Ropovody se ale ani v případě neúspěchu jednání zavírat nebudou. Právě naopak. V pondělí prozradil vysoce postavený manažer z konsorcia firem provozujících ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan agentuře Dow Jones, že se zvažuje zvýšení jeho kapacity na 1,6 milionu barelů denně. V roce 2011 má být totiž v Kazachstánu otevřeno nové obří ropné pole a surovina z něj by měla přes Baku proudit do Evropy.
